Stín minulosti _ 8.časť

21. května 2009 v 20:20 | * _ - Lady.Diane - _ *
Samin pohled :
Vešla jsem do školy a nikdo si mě nevšiml. Naučila jsem se svůj dar používat prakticky nonstop.
Musím se držet v houfech, pomyslela jsem si a zamířila mezi studenty.
Chodby byly přeplněné a lidská těla byla blízko. Děsivě blízko. Zadržela jsem dech a snažila se odolat touze odtáhnout stranou chlapce, kterého jsem si matně pamatovala z hodin matematiky. Tělo se mi napnulo ke skoku a uniklo mi tiché zavrčení.
Zrůdo !
Děkovala jsem bohu za svoje svědomí, které na mě křičelo. Narovnala jsem se a šla dál chodbami. Nervózně jsem se rozhlížela kolem a pečlivě rentgenovala pohyb každého, kdo se tam nacházel.


Nesetkala jsem se s jediným pohledem.
Zatím to vychází. Ale co když mě uslyší ?
Nevědomky jsem se otřásla při představě našeho setkání.
Chtěl mě ochránit. A já provedla takovou pitomost. Akorát by se naštval.
Začala hodina. Dosedla jsem na židli a střelila pohledem na prázdnou židli vedle mě.
Snad si znovu nevzal angličtinu, pomyslela jsem si a zaplavila mě vlna paniky.
Všiml by si mě ? Celou hodinu jsem byla myšlenkami mimo, výklad jsem vůbec neposlouchala. Trochu se mi ulevilo, když nedorazil, ale úplně uklidnit jsem se nedokázala. Čekalo mě ještě několik hodin s ním v jedné budově.
Tohle nepůjde. Nemůžu se před ním skrývat ještě další rok. Ale stěhovat se nechci.
Občas jsem se pohnula, abych nevypadala jako socha a předstírala dýchání. V krku mi hořel už dost známý oheň. Potřebovala jsem čerstvý vzduch.
Vypnuli zvonění nebo co ?! Nervozita se začala stupňovat, a potom konečně zazvonilo.
Přemístila jsem se rychle do další učebny, nechtěla jsem riskovat, že na sebe narazíme na chodbě. Nač pokoušet osud ?
Uběhla další nekonečná hodina, učitel vykládal něco o profázi.
Koho to zajímá ?! Nejradši bych se už viděla v bezpečí domova. Nebavilo mě se jentak pomalu ploužit chodbami, byla jsem neklidná, radši bych utíkala co nejdál odsud. Zařadila jsem se do houfu a snažila se co nejrychleji dostat do učebny.
A pak zpoza rohu vyšel on.
Ach ne.
Prohlédl si každého studenta na chodbě.
Ztuhla jsem na místě, když se jeho pohled zastavil na mě, ale potom zrak odvrátil a hledal dál.
Ne. Slyší mě. Ví, že tu jsem.
Rychle jsem se začala přesouvat pryč. Měla jsem pocit, jako by mi každou chvíli měl explodovat mozek.
Všichni byli zoufale pomalí a Edward se ke mě rychle blížil.
Co budu dělat ? Co mu řeknu ?
Skupinka holek, ve které jsem se držela se zastavila.
Sakra. Teď nemůžu jít dál.
Přitiskla jsem se ke zdi a prohlížela si jeho tvář.
Zmateně sledoval každého, kdo prošel a pořád se blížil.
Musím přestat přemýšlet. Jak mám asi přestat přemýšlet ?
Zkoušela jsem myslet na tmu.
Stále se blížil.
Zastavil se ode mě jen pár kroků a poslouchal.
Tma tma tma. To taky musí slyšet. Jedna, dva, tři. Sakra, proč zase počítám.
Nedýchala jsem a čekala až odejde. Ale on pořád stál a vyjeveně zíral. Tenhle jeho výraz jsem vždycky milovala. Byl opravdu směšný. Začala jsem se otřásat smíchy.
Zbláznila jsem se ?
Holky se konečně pohnuly a já se jich pořád držela. Pro jistotu jsem se ještě několikrát ohlédla, abych se ujistila, že za námi nejde. Tělem mi přeběhla vlna zděšení, když jsem se setkala s jeho pohledem, ale pokaždé to bylo jen na vteřinu.
Rozhodla jsem se, že odjedu domů. Jela jsem rychle, pomalá jízda byla opravdu nudná.
V hlavě mi vířily myšlenky nadsvětelnou rychlostí, nemohla jsem se nijak uklidnit.
Hledal mě. Už o mě ví a nedá pokoj, dokud mě neobjeví. Budu se mu muset ukázat, jiné východisko nevidím. Ale jak zareaguje ?

Edwardův pohled :
Úleva z toho, že se Sami vrátila vzápětí zmizela. Necítil jsem ji ani neviděl. Pomalu mi začalo docházet, co se děje.
Zbytek školy jsem byl ještě víc mimo, než kdy dřív. Přemýšlel jsem o svojí teorii a znovu jsem pocítil beznaděj.
Vyšel jsem na parkoviště, kde čekal zbytek rodiny.
Alice ke mě jen natáhla ruku pro klíčky. Viděla jsem, že budu řídit, dávej na sebe pozor.
Jen jsem přikývl. Zamířil jsem k lesu kousek od školy a když už mě nikdo nemohl vidět, rozeběhl jsem se.
Okolní krajina se kolem mě jen rychle míhala. Svojí oblíbenou louku jsem našel skoro okamžitě. Lehl jsem si do trávy a znovu jsem začal přemýšlet. Nebe bylo zatažené, vypadalo to, že bude pršet.
Bella vždy nesnášela déšť.
Každý okamžik, který jsem s ní strávil, jsem si pamatoval naprosto jasně. Každý její pohyb, výraz tváře. Každé slovo, které vyslovila.
Nestačí, že jsem zavinil její smrt ?
Teď už jsem s jistotou věděl, že Sam se nevrátí.
Proč bych ji jinak slyšel, když tu nebyla ? Nejsou to její myšlenky. Dohání mě stíny minulosti. Tíha mojí viny je tak velká, že mám halucinace. Znamení, že jsem to opravdu zavinil já.
V lese byl podivný klid. Ticho před bouří, problesklo mi hlavou.
Z dálky jsem slyšel praskot větviček pod nohami nějakého malého zvířete. Znovu jsem z kapsy vytáhl její dopis. Zasmál jsem se svojí ubohosti. Poslední dobou jsem ho vytahoval častěji než Bellin.

Samin pohled :
Rozhodla jsem se špatně. Měla jsem se nechat zabít. Proč jsem to vůbec udělala ?
Vzpomínala jsem na uplynulé měsíce, na svůj pobyt ve Volteře. Vzpomínky byly jasnější, než když jsem byla ještě člověk.
Co mě vůbec vedlo k tomuto rozhodnutí ?
Snažila jsem vybavit si každou myšlenku před přeměnou.
Byla jsem pevně rozhodnutá nechat se zabít, ale nakonec se ze mě stal netvor.
Proč ?
Do mého příjezdu domů jsem neměla jedinou pochybnost, že jsem si zvolila dobrou cestu.Až teď.
Prudce jsem se posadila na posteli, když mi došlo, jak to vlastně ve skutečnosti bylo.
To není možné.
Zkřížila jsem nohy pod sebou a prohrábla si vlasy.
Proč mi to nedošlo dřív ?
Tělo se mi třáslo pod vlnami vzteku, které jím procházely.
Chelsea. Jasně. Byla u mě před přeměnou. Byla jsem jí za to vděčná, přitom mě podvedla.
Použila na mě svou schopnost. Zařídila mojí náhlou náklonost k Arovi, proto jsem s ním zůstala.
Tolik chtěl poznat můj dar, že mě podvedl.
Vztekle jsem zavrčela a vyskočila na nohy. Venku se začínalo schylovat k bouřce a já se vydala na lov.

Edwardův pohled :
Zasloužil bych si zemřít. Zmařil jsem dva lidské životy.
Ticho přerušily Saminy myšlenky. Leknutím jsem sebou trhl.
Ach ne, už zase.Ucpal jsem si uši a snažil se to ignorovat.
"Odpusť mi to, Sami," zašeptal jsem a hlas se mi zadrhl.
"Není co odpouštět," ozvalo se kousek ode mě. Vyskočil jsem na nohy a otočil se za zvukem ve zlé předtuše, že se moje halucinace stupňují.
Stála pár metrů ode mě. Krásná a klidná jako vždy.
"Sami!" vykřikl jsem a chtěl se za ní rozeběhnout. Zasekl jsem se uprostřed pohybu, když mi došlo, že se něco změnilo. Ve tváři se jí objevil provinilý výraz, sklopila její zlaté oči k zemi.
Počkat. Zlaté oči ?!
"Co se ti stalo? Kdo ti to udělal? Kde jsi byla?" začal jsem vykřikovat otázky a přiskočil k ní.
"Taky tě ráda vidím, Edwarde," odvětila a nesměle se zasmála.
Žije. Je v pořádku. Přitiskl jsem ji k sobě, abych se ujistil, že je skutečná. Její tělo už nebylo teplé. Odtáhl jsem se od ní a prohlédl si ji znovu. Byla ještě o něco bledší a vlasy jí ztmavly. Byla zvláštně krásná, nikdy jsem takového upíra neviděl.
"Sami, kde jsi byla? Co se stalo?" ptal jsem se znovu nalehávě. Posadila se a opřela si bradu o kolena.
"Udělala jsem strašnou pitomost, nevím, co se to se mnou dělo. Budeš naštvaný," začala a pozorovala mě. Sedl jsem si vedle ní. Proboha, co mohla udělat ?
"Nebudu naštvaný. Už to vyklop." Zvědavost mě úplně užírala, chtěl jsem všechno vědět a litoval jsem toho, že jsem vzdal snahy o učení se jejího jazyka. Už bych si to dávno zjistil.
"Dobře. Byla jsem ve Volteře," přiznala a čekala jak zareaguju. Ve Volteře ?! Jak se dostala do Volterry ?
A potom jsem si vzpomněl. Poslední den, co tu byla. Povídal jsem si s Alicí.
"Ty jsi nás slyšela," vydechl jsem vyjeveně. Nebyla to otázka, věděl jsem to. Provinile sklopila oči.
"Byla to blbost. Vůbec jsem nepřemýšlela. Sledovala jsem dalšího upíra až do hradu a tam mě objevil Marcus." Prohrábla si nervózně vlasy a pokračovala: "Aro byl ze mě unešený, dal mi na výběr - smrt nebo přeměna. Chtěla jsem smrt, jenže mě podvedli, Chelsea mě přinutila podstoupit přeměnu."
Zakryl jsem si obličej dlaní.
"Edwarde, není to tvoje vina," promluvila znovu naléhavým hlasem.
"Ale ano, je. Alice viděla tvojí budoucnost, viděla, že budeš upír a já tomu chtěl zabránit. A dopustil jsem, abys sama jela do Volterry. Je mi to líto, měl jsem tě najít dřív, ale Alice už neměla žádnou vizi. Zmizela si jí." Vynechal jsem tu část o mojí sobeckosti a Belle, nechtěl jsem, aby se kvůli tomu cítila špatně. Stačí, že jsem jí zničil zbytek existence.
"Alice mě už nemůže vidět. Taky mám schopnost." Podíval jsem se na ní se zviženým obočím. "Určitě víš, že si mě nikdo moc nevšímal. Nevšiml si mě ani upír, když jsem ho sledovala. Dokážu splynout s okolím. Nikdo mě nedokáže cítit a když jsem v davu, je to jako bych byla neviditelná. Dneska si stál těsně vedle mě. Ty jsi vlastně jediný, kdo by mě dokázal najít, protože slyšíš moje myšlenky," vysvětlovala a nespustila ze mě oči.
Konečně jsem to začal chápat. Opravdu je skutečná.
"Chameleon" poznamenal jsem ohromeně.
Než jsme stačili říct něco dalšího, z oblohy se sneslo prvních pár kapek studeného deště.
"Nechceš se přesunout ke mě?" nabídla mi se šibalským úsměvěm a mě nezbývalo nic jiného, než souhlasit.
Běžěli jsme jen chvíli, byla opravdu rychlá, nemusel jsem na ni nikde dlouho čekat.
Její dům byl uklizený, vše vypadalo stejně jako dřív. Sedli jsme si vedle sebe na pohovku.
"Sami, vážně je mi-"
"Ne! Přestaň se obviňovat. Je to jenom moje vina. Radši mi řekni, co se dělo, když jsem tu nebyla," přerušila mě a bojovně vystrčila bradu. Věděl jsem, že nemá cenu se s ní hádat.
Tvrdohlavá, jako vždy, pomyslel jsem si a usmál se. Několik dalších hodin jsme strávili tím, že jsme si vyprávěli každou naší příhodu. Dost jsem se nasmál, když mi vyprávěla historku o tom, jak se dva týdny schovávala před Arem a hledal jí celý hrad. Opravdu si ho získala, byla to jeho nová třpytivá hračka. Všechny moje výčitky se vypařily. Byli jsme tu jen já a ona. Cítil jsem se opravdu šťastný.
Můj "život" bych přirovnal k puzzlím. Ona byla poslední díl skládačky, který právě zapadl na svoje místo. Znovu jsem se na ni zadíval a vzpomněl si na Alicinu vizi.
Možná je načase začít znovu.
A pak mi něco došlo.
Překonal jsem počáteční šok. Zkoumal jsem její zlaté oči.
V té vizi jsou rudé.

autorka: Chuckynka
zdroj:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

...mám pridávať na blog aj nejakú hudbu???

áno
načo???
nie

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama