Stín minulosti _ 2.časť

10. května 2009 v 18:47 | * _ - Lady.Diane - _ *
Samin pohled :
To ne.Zůstala jsem chvíli nerozhodně stát ve dveřích.
Co teď budu dělat?
Potom jsem se odhodlala a došla do lavice. Vždycky jsem seděla sama, takže si nikdo nevšiml změny.
Nebudu na něj mluvit, třeba si ničeho nevšimne.
Pozoroval mě. Tvářil se jako bůh pomsty. Nepodívala jsem se zpátky.
Určitě čeká až něco řeknu. Nemůžu nic říct. Nebo jo? Ne, neřeknu nic.
Zhluboka jsem se nadechla. Prášky začaly působit. Myšlenky odplouvaly pryč.
Hlavně, ať na mě nemluví.

A pak už bylo prázdno. Všechny myšlenky byly pryč a dostavil se klid. Nejradši bych ani nedýchala, ale nevím, jak dlouho bych to vydržela. V téhle podivné prázdnotě proběhl celý den a já unaveně došla k autu. Zase mi bylo špatně. To ty prášky. Cesta domů byla dlouhá, mysl přestala být tak otupělá a bolest se pomalu vracela. Dům byl opět prázdný.
Okolní svět si myslí, že bydlím s otcem, ale za ten půlrok co jsem tady, jsme se potkali jen dvakrát. Vše jsem uklidila, ale pak už jsem se neměla čím zaměstnat.
Znovu ten pocit, jako by na mě stěny domu padaly. Uvědomila jsem si, že zase lapám po dechu a píchá mě pod srdcem. Vzala jsem tašku a utekla zadním vchodem přímo do lesa. Zastavila jsem se až daleko na louce. Po dlouhé době vysvitlo slunce a paprsky mě hřály na kůži.
Zavřela jsem oči a udělala největší chybu. Poddala jsem se vzpomínkám.
Viděla jsem vše, jako by se to stalo před pár minutami. Pamatuji si své rozčílení, měla jsem pocit, že snad vybuchnu. Hádali jsme se a postrkovali.
Nemohla jsem už nic dělat, bylo to tak rychlé. Vždy se říká, že v takových situacích je vše zpomalené. Ale tohle ne. Krok dozadu. Zábradlí balkonu bylo staré. Zacpala jsem si uši, abych zaplašila vzpomínku na jějí poslední výkřik.
Rozklepanou rukou jsem sáhla do tašky. Měla jsem to udělat už dávno. Z krabičky jsem vysypala několik prášků a rychle je polkla.
Skončím v pekle. Odpusť mi to mami.
Najednou jsem byla zase podivně klidná, mysl začala být znovu otupělá a všechny vzpomínky byly pryč.
Nemohla bych takhle žít dál. Každý tvrdil, že to není moje vina. Ale nikdo tam nebyl. Neví, jak to doopravdy bylo. Bylo to ze vzteku. Za to co mi udělala. Dala bych cokoliv, abych to mohla vzít zpátky, ale nejde to.
Pocítila jsem ostrou bolest někde u žaludku. Křeč mě donutila se předklonit. Lesní ticho narušil výkřik bolesti a já si šokovaně uvědomila, že jeho původcem jsem já. Svalila jsem se na bok a snažila se zhluboka dýchat, ale nešlo to.
Nikdo mě nenajde, co jsem to udělala? Já přece nechci zemřít.
Chtěla jsem se zvednout, ale bolest mi to nedovolila.
A potom jsem uviděla anděla.

Edwardův pohled:
Ležel jsem dlouho uprostřed lesa a utápěl se v lítosti.
Nikdy na ni nezapomenu. Jak bych taky mohl?
Ticho přerušily něčí kroky. Ze stínu se vynořil Carlisle.
Synu, pojď domů. Chvíli jsem přemýšlel, ale nakonec jsem se zvedl. Než jsme stačili říct něco dalšího, lesní klid přerušil něčí výkřik. Střelili jsme po sobě pohledem a pak se oba rozeběhli po zvuku.
Běžel jsem první, doběhl jsem až k mýtině a už zdálky jsem slyšel její myšlenky.
Ale ne, zase ona!Nerozuměl jsem tomu, co říkala, proto jsem radši zpomalil. Slyšel jsem její srdce, zase bilo jako splašené. A pak jsem ji uviděl.
Ach bože. Ležela tam na mokré zemi, zkroucená bolestí. Rychle oddechovala a občas jí unikl bolestný sten.
Co se jí stalo?! Co mám udělat? Kde je Carlisle?
Potom jsem uviděl krabičku od prášků. To snad ne. Proč to udělala?
Vedle mě se objevil Carlisle. Popoběhl jsem dva kroky k ní, ale zase jsem se zastavil.
Musí ležet zrovna na slunci?Vrátil jsem se zpátky. Carlisle také stál bez jediného pohybu. Ne, nenechám ji zemřít. Rozeběhl jsem se k ní, bez ohledu na následky. Sedl jsem si vedle ní a ona si mě všimla. Dívala se na mě bez jediného slova. "Ššš... Bude dobře, neboj." uklidnil jsem ji a vzal ji do náruče.
Odnesl jsem ji do stínu za Carlislem. Díval jsem se jí do zpoceného obličeje. V očích se jí třpytily slzy. Její vůně mi drásala hrdlo i mysl. Byla jí tak podobná.
Můj otec ji mezitím začal prohlížet. "Kolik jste si toho vzala?" zeptal se a naklonil se blíž k ní. Odvrátila ode mě zrak a podívala se na něj.
"N-n-nevím." špitla. "Musíte to vyzvracet." řekl a posadil ji do předklonu.
Byl jsem frustrovaný, protože jsem nerozuměl tomu, co si myslí. Ten jazyk jsem vůbec neznal. Cítil jsem z jejích myšlenek bolest, ale nevěděl jsem, co dělat.
Na chvíli jsem se zamyslel, vyrušil mě až dávivý zvuk. Stočil jsem pohled na zem před ní a potichu zaklel, když jsem viděl množství prášků, které vyzvracela.
Proč to udělala? Neuvědomila si, kolika lidem ublíží?
Když přestala zvracet, věnovala mi další pohled. A pak omdlela.
"Vezmeme ji k nám." řekl tiše Carlisle a mě nezbylo nic než souhlasit.
"Já ji vezmu." Proč jsem to řekl? Vzal jsem její bezvládné tělo do náruče a vyrazili jsme. Když měla zavřené oči, ještě víc vypadala jako Bella, byly si opravdu hodně podobné. Dokonce skoro stejně voněly.
Snažím se ještě víc trestat?Domů jsme dorazili docela rychle, všichni už o tom věděli, Alice měla vizi. Nikdo se nevyptával, jen jsme ji položili do obýváku na pohovku.
"Páni," vydechla Rosalie, když si všimla její podobnosti s Bellou. "Jo, páni." přidal se Emmett.
"Bude v pořádku?" zeptala se starostlivě Esme. "Myslím, že ano, musí si jen odpočinout." Musí být v pořádku.
Probudí se za pár minut, oznámila mi Alice. Jen jsem přikývl a šel si sednout vedle ní.
Proč se o ní tolik bojím?V místnosti jsem zůstal jen já a Carlisle, aby se nebála. Bůhví, co si o mě myslí? Viděla mě na slunci. Začala se probouzet. Sklonil jsem se k ní.
Věnovala mi zmatený pohled a chtěla se posadit. "To ještě nedělej." řekl potichu Carlisle a ona si lehla zpátky.
"Kde to.. Kde to jsem?" zeptala se slabým hlasem. "U nás doma."

Samin pohled :
Když jsem otevřela oči, uviděla jsem znovu jeho.
Kluka z angličtiny.
Křeče v žaludku už slábly, ale pořád mi nebylo do zpěvu.
Co si o mě teď bude myslet?
Vybavila jsem si jeho obličej, když mě zvedal ze země. Třpytil se.
Skvělý, halucinace.
"Bolí tě něco?" Nebudu dál obtěžovat. "Ne." odpověděla jsem a podívala se stranou.
"Lže!" zaslechla jsem další chlapecký hlas, hloubš v domě.
Sakra.Blonďatý muž si mě změřil přísným pohledem. Uch, strašidelný.
"No, možná trochu žaludek." přiznala jsem po chvíli. Přišel ke mě blíž a natáhl ke mě ruku. Bůhví, co je zač. Odtáhla jsem se dál od něj.
"Neboj, jsem lékař." Aha. Nechala jsem ho, aby mi prohmatal břicho svou ledovou rukou. Má ledovou ruku, jako já chodidla, pomyslela jsem si a musela jsem se pousmát nad tou myšlenkou.
"Mělo by to být v pořádku, ale ještě chvíli lež." pověděl klidným hlasem a pak opustil místnost.
Zůstala jsem s tím klukem sama. Podívala jsem se mu do obličeje. Byl vážně hezký, skoro stejně jako Max. Znovu mě bodlo u srdce.
"Jmenuju se Edward Cullen," řekl sametovým hlasem a dál mě hypnotizoval. "Ehm..A já Sam." zahuhlala jsem.
Bože, jsem jako idiot.
"Proč jsi to udělala?" zeptal se a mě se sevřely všechny vnitřnosti. Co mu mám říct? Budu vypadat jako slepice.
"Dlouhá historie." odvětila jsem a vážně už jsem měla chuť nafackovat si. "Já mám času dost," uchechtl se a věnoval mi další pohled, ze kterého jsem měla pocit, že mi vidí až do duše. A najednou všechny zábrany zmizely.
"Začalo to už dávno. Byla jsem šíleně zamilovaná, trávili jsme spolu každou volnou chvíli, tři roky." Na chvíli jsem se odmlčela a dívala se všude jen ne na něj.
"Rozešli jste se?" zeptal se jemně. "Ne, tak to není." Skvělý, myslí si, že jsem chtěla spáchat sebevraždu kvůli klukovi.
"Měla jsem se vrátit pozdě, ale přišla jsem dřív. Vešla jsem do bytu. A načapala ho..se svojí mámou." vyprávěla jsem a znovu ucítila tu známou bolest. Uhnul pohledem, ale nepřerušil mě.
"Odešel. Stáli jsme s mamkou na balkoně a hádali se." Na chvíli jsem musela přestat, hledala jsem správná slova a uklidňovala hysterii. Nikdy jsem o tom nemluvila. Znovu jsem to viděla, jako by se to dělo před chvílí.
"Byla jsem naštvaná.. Postrkovali jsme se a já ji postrčila trochu víc. Nechtěla jsem, nemělo se to stát. Zábradlí bylo staré." hlas se mi zlomil a já se hystericky rozbrečela.
Pár vteřin jen seděl, ale potom mě pevně objal. Jeho náruč byla tvrdá a studená, ale nevadilo mi to. Smáčela jsem mu triko svými slzami.
Naklonil hlavu na stranu, pak mě od sebe odtáhl a odběhl.
Co jsem udělala?
Vrátil se s kýblem v ruce a než jsem stačila něco říct, pozvracela jsem se do nastaveného kýblu.

autorka: Chuckynka
zdroj:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

♥♥♥ Pattinson vs. Lautner ??? ♥♥♥

obaja
Pattinson
Lautner
ani jeden

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama