Jenom sen _ 8.časť

5. května 2009 v 17:58 | * _ - Lady.Diane - _ *
Edwardův pohled :
Vyrazili jsme z hotelu, směrem k Bellinu domu. Najít ho bylo snadné, ještě pořád u něj stála policejní auta a byl tam rozruch. Nasál jsem vzduch do plic a její vůně mě na chvilku úplně omámila.

Co když nebudu schopný ji odolat tak, jako v mém snu? Vypudil jsem tyto myšlenky z hlavy a následoval její vůni, doprovázenou vůní někoho dalšího, jehož pach byl smíchaný s alkoholem a nějakou drogou. Z hrdla se mi opět ozvalo zavrčení. Má rodina mě následovala temnými ulicemi. Někde se její vůně na chvilku ztratila, jinde byla cítit hodně. Nechápal jsem to, ale pak jsem si všiml, že na místech, kde byla cítit hodně, bylo pár kapek její krve. "Zabiju ho." zasyčel jsem hlasem, který mi byl neznámý. Nikdo neodporoval, dokonce ani Carlisle nic neřekl. Nekomunikovali jsme spolu, byli jsme na stejné vlně. Plížili jsme se nočním městem, dokud jsme nedošli ke tmavé uličce. Zašli jsme dál a ocitli jsme se u dveří. Zaposlouchali jsme se, slyšeli jsme bít dvě srdce. Jedno bylo velmi rychle, druhé velmi pomalu. A pak ticho protrhl výkřik, který by normální člověk neměl šanci zaslechnout. Na setinu vteřiny jsem ztuhl a pak, než mě někdo stihl zastavit jsem se rozpřáhl a s výkřikem vzteku jsem vyrazil dveře.
Bellin pohled :
Ležela jsem tam dlouho, neschopná pohybu. Cítila jsem se slabě. Hlad mi svíral žaludek a žízní popraskané rty mě nepříjemně pálily. Potřebovala jsem i trochu na záchod, ale to nebylo tak akutní. Potom se znovu otevřely dveře a já se snažila rychle sesbírat a odplazit se ke zdi. Lezla jsem po čtyřech, když mě jeho obrovská bota znovu nakopla do břicha a já upadla na tvrdou zem. Na chvíli se mi zatmělo před očima, slyšela jsem, jak rozsvítil. Znovu se na mě díval, z jeho tváře se nedalo nic vyčíst. Byla jsem tak slabá, že jsem mu svoje rozbolavělé tělo nechala napospas, bez náznaku odporu. Když skončil, zůstal stát nade mnou. "Je mi to líto Bello, ale vypadáš tak příšerně, že už se tě nechci ani dotknout." zasyčel. Než jsem stačila pochopit smysl věty, znovu do mě kopal a mlátil pěstmi. Staré rány se otvíraly a zároveň se tvořily nové. Své tělo už jsem už skoro ani necítila, když jsem si uvědomila, že jsem se počůrala. On mě na chvíli přestal mlátit a nevěřícně koukal. Přála jsem si být už mrtvá, nic horšího už se opravdu stát nemohlo. "Ty couro," vydechl hrubě, uštědřil mi poslední kopanec do břicha a pak zůstal stát. Proč už mě nedorazí? Jako by mi četl myšlenky, vytáhl z kapsy krabičku, otevřel ji a vyndal obrovskou injekci. Mě se střídavě zatmívalo před očima a objevovaly se mžitky. Chtěla jsem něco říct, ale nemohla jsem se ani nadechnout. Přisedl si a prudce mi zapíchl jehlu do bolavého ramene. Z úst se mi prodral výkřik a pak se ozvala hlasitá rána. Začala jsem se cítit nějak divně, nechtělo se mi už nadechnout, jako bych to ani nepotřebovala. Tak tohle je konec? Oči se mi začaly zavírat a moje mysl odplouvala pryč. Ozvalo se zavrčení a pak zvuk, který nedokáži identifikovat. Přiblížily se ke mě něčí kroky a já se z posledních sil přikrčila, abych už nemusela snášet bolest. Ten někdo si ke mě přiklekl a jemně mě chytil za obličej. Uniklo mi bolestivé zasyčení, ale už jsem to tolik necítila. Vyhledala jsem tvář, kterou jsem měla vidět jako poslední. Seděl tam on. Můj anděl. V očích měl výraz plný bolesti. "Ed-edwarde," vydechla jsem z posledních sil. Za ním stál ještě někdo, ale nemohla jsem to rozeznat, vše kromě jeho tváře se mi rozmazávalo. "Bello, moje Bello, bude to v pořádku." zašeptal. Přišel mě odvést s sebou do nebe? Půjdu s ním. Bylo těžké udržet oči otevřené a ještě těžší nadechnout se. "Vydrž, prosím." Naléhavosti v jeho hlase se dalo težko odolávat, ale já už neměla sílu. "Carlisle!" zakřičel můj anděl. Ucítila jsem na sobě ledové ruce a zaostřila na další postavu, která se u mě skláněla. S každým dotekem se objevila další vlna bolesti. "Má vnitřní zranění, zlomená žebra a spoustu dalších kostí. Myslím, že jí píchl nějakou drogu. Nic dalšího nemůžu říct." zaslechla jsem někde v dálce. "Né, Bello, prosím, neopouštěj mě. Bello!" Jeho hlas i tvář se mi pomalu ztrácely i když jsem se tomu bránila, chtěla jsem ho vidět. Víčka se mi zavřela a já se nechala unášet proudem. V mysli se mi objevovaly tváře všech, co jsem milovala - Reneé, Phil, Charlie a pak Edward. Byla jsem znovu na louce a dívala se na jeho třpytivou pokožku. Občas jsem slyšela cizí hlasy, ale nevěnovala jsem jim pozornost, bylo mi krásně, s ním. "Neudělám to. Nemůžu." zlomený a zoufalý hlas mého anděla. Z posledních sil jsem promluvila: "Miluji tě, můj anděli." a pak mi zmizela i louka.
Edwardův pohled : Proběhl jsem tmavým domem a a ocitl jsem se ve sklepě. Výjev, který se mi naskytl v životě nevymažu ze své paměti. Ten netvor se nakláněl nad pomlácenou Bellou. Je to ještě větší netvor, než já. Zaslouží si zemřít. Nepříčetně jsem zavrčel a než mě stačil kdokoliv zastavit, skočil jsem po tom muži a ukončil jeho život. Měl štěstí, že si ani nestačil nic myslet. Zasloužil by si dlouhou, bolestivou smrt, ale neměl jsem čas. Rychle jsem přešel k Belle a ona se přikrčila, nejspíš ve strachu z další bolesti. Všude byla cítit její sladká krev, pálila mě v hrdle, ale nemohl bych jí ublížit. Emmett s Alicí stáli přede dveřmi, nemohli to snést. Podíval jsem se po jejím zohaveném nahém těle a pocítil jsem nesnesitelné zoufalství. Oči se jí zavíraly, musel jsem ji udržet při vědomí. Jemně jsem ji chytil pod bradou a natočil obličej k tomu mému. Vydechla bolestí a podívala se na mě. "Ed-edwarde," zasípala a já si přál, abych mohl přijít dřív. "Bello, moje Bello, bude to v pořádku." šeptal jsem bezmocně a znovu jsem si přál, abych mohl plakat. Bolest, kterou jsem cítil teď, byla tisíckrát větší než bolest v hrdle. Slyšel jsem, jak její srdce zpomaluje. "Vydrž, prosím. Carlisle!" zavolal jsem svého otce. Carlisle si přiklekl vedle mě a začal jí prohmatávat tělo. Při každém jeho dotyku se jí objevil bolestný výraz ve tváři, skličovalo mě to a měl jsem chuť vykřičet se. Možná by to pomohlo, kdybych začal křičet. "Má vnitřní zranění, zlomená žebra a spoustu dalších kostí. Myslím, že jí píchl nějakou drogu. Nic dalšího nemůžu říct." Věděl jsem, co to znamená. Ona si mě pamatuje. Ví, kdo jsem, mohl bych ji zachránit. Ale co když by mě za to nenáviděla? "Né, Bello, prosím, neopouštěj mě. Bello!" Její srdce občas vynechalo úder a přestávala i dýchat. Carlisle přikryl její tělo svým kabátem, aby zakryl její nahotu, i když jsme ji nikdo nepozoroval. A potom zavřela oči. "Bello, no tak. Prosím." Mým tělem otřásaly vzlyky, když jsem slyšel, jak její srdce ještě víc zpomalilo. "Je mi líto, vážně nemůžu nic udělat. Je tu ještě jedna šance, synu." poznamenal potichu Carlisle a pátravě se mi zadíval do obličeje. Co když ke mě nic necítí? Co když jí tím ublížím? Bude lepší, aby zemřela? "Neudělám to. Nemůžu." řekl jsem a hlas se mi přitom zlomil. Její pohmožděný obličej teď vypadal tak klidně, jak z něj odeznívaly poslední doušky života. Přerývavě se nadechla. "Miluji tě, můj anděli." vydechla a její srdce přestalo bít úplně.
Přestal jsem myslet, naklonil jsem se k ní a začal provádět masáž srdce. "Kousni ji Carlisle!" vykřikl jsem. Její budoucnost zmizela, pomyslela si Alice. "Edwarde, je -" "Ne! Kousni jí!" přerušil jsem Carlislea a dál jsem udržoval její srdce v chodu. Do plic jsem jí vdechoval vzduch a bylo mi jedno, že má všude krev. Byl jsem tak zděšený z toho, že by mohla odejít, že jsem ani necítil bolest v hrdle. Carlisle se k ní sklonil a kousnul ji na několika místech. Nic se nedělo, ale já to pořád nevzdával. "Synu,-" "NE!". Začal jsem znovu vzlykat. A potom její srdce znovu naskočilo a ona sebou škubla. Téměř jsem se zhroutil úlevou. Dokázal jsem to. "Děkuju. Děkuju tati." vzlykl jsem a objal ho. Alice i Emmett se nevěřícně dívali, ale já je nebyl vůbec schopný vnímat. "Pojď synu, odneseme ji, než přeměna vypukne naplno." promluvil nakonec Carlisle a chtěl ji vzít do náruče. "Ne, já ji vezmu." řekl jsem pevným hlasem. Vzal jsem její křečovitě sevřené tělo do náruče a přitisknul ji k sobě. Museli jsme si objednat soukromé letadlo a zmizet z Phoenixu. Po celou dobu jsem pozoroval Bellu. Zmítal jsem se v tolika pocitech, nikdy jsem se takhle necítil. Radost, strach, vina, zmatek, naděje. Všechno tohle a mnoho dalších emocí najednou. "Carlisle, jsi si jistý, že se mění?" zeptal jsem se znovu a nevěřícně sledoval, jak klidně a tiše leží. Kdyby jí nebilo srdce, myslel bych si, že je mrtvá. "Myslím, že ano. Je to asi vinou té drogy, co jí dal. Možná to ani necítí, protože je omámená." odvětil a já v to upřímně doufal. Znovu mě zaplavil vztek při vzpomínce na toho, kdo jí to způsobil. Už ji znovu vidím, Edwarde. Alice se mírně usmála. Teda brácho, dneska si to zmáknul na jedničku. "Kdybych to zmáknul na jedničku, ještě by žila, Emmete." poznamenal jsem tiše a dál jsem sledoval, jak Belliny rány pomalu mizí. Museli jsme ji převléct a trochu omýt, Emmett ani Alice nemohli snést její krev. "Nesmíš se z toho obviňovat, bez tebe by už neexistovala." utěšoval mě Carlisle. Nezničil jsem tím její existenci? Jsem sobecký, když jsem ji zachránil jen kvůli sobě? Znovu jsem ji zkontroloval a ztuhnul jsem šokem. Ona se usmívala? Emmett zachytil můj pohled a taky se podíval. "Tak to jsem ještě neviděl." zachechtal se a mě se ulevilo, že alespoň necítí tu bolest.

autorka: Chuckynka zdroj:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

(-: sčítanie ľudu x-D

zapíš sa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama