Jenom sen _ 7.časť

4. května 2009 v 22:25 | * _ - Lady.Diane - _ *
Bellin pohled :
Oslepilo mě prudké světlo, viděla jsem jen siluetu. Zadržela jsem dech a vyděšeně čekala, kdo vejde. Strach mě na chvíli úplně ochromil. Podle postavy to byl muž, docela vysoký. Udělal pár kroků ke mě a já jen zírala v němé hrůze, neschopná normálně uvažovat. Nenapadlo mě nic, co bych mohla udělat a kdyby ano, tělo by mě stejně neposlouchalo. Zastavil se metr ode mě a zvedl ruku. Chvíli tápal a pak, jako by něco ve vzduchu našel, prudce trhl. Rozsvítilo se světlo a já na chvíli úplně oslepla. Mžourala jsem po místnosti a dívala se na boty mého únosce. Hlasitě jsem polkla a pomalu zvedla hlavu.

Opravdu to byl muž, oblečený v uhlazených moderních šatech. Sevřelo se mi srdce, když jsem se podívala do jeho obličeje. Tvář měl hezkou a příjemnou, kdybych ho někde potkala, nebála bych se ho. Ale to, co jsem nalezla v jeho očích, mě k smrti děsilo. Chtíč, nenávist a potěšení. Triumfálně se na mě usmíval. "Konečně ses probudila, má drahá Bello." jeho hlas byl tichý, vypočítavý a plíživý. Naskočila mi z toho husí kůže. "K-kdo jste?" vykoktala jsem a v krku mě nepříjemně pálilo. Jazyk se mi lepil na patro. Přišel ke mě ještě blíž, ignorujíc mou otázku. Zavanul ke mě zvláštní pach - alkohol smíšený se zatuchlinou a ještě něčím, mě neznámým. Obracel se mi z toho žaludek, ale neměla jsem co zvracet. "Tak dlouho jsem na tebe čekal. Jsme si souzeni, Bello." To jakým způsobem vyslovoval moje jméno, mě děsilo víc, než skutečnost, že byl jen pár centrimetrů od mého obličeje. Cítila jsem jeho dech, a viděla chtíč v jeho očích ještě zřetelněji než předtím. "Chtěl jsem si tě vzít už dávno, ale nebyla možnost. Jaká škoda, že tvá matka byla zrovna doma. A-" Zaplavila mě vlna vzteku, cítila jsem tep ve spáncích a před očima se mi začaly dělat mžitky. "Ty hajzle!" vykřikla jsem přidušeným hlasem. Nepřemýšlela jsem, co dělám, moje tělo se vymrštilo a narazilo do jeho. Nečekal to a přepadl na záda. Než jsem se ale stačila vyškrábat na nohy, chytil mě za vlasy a zavrátil mi hlavu dozadu. Vytryskly mi slzy bolesti. Ležela jsem na zemi a on stál nade mnou. "Tohle jsi neměla dělat." zasyčel nenávistně. Než jsem stačila něco zaregistrovat, ucítila jsem bolest v žebrech, nejspíš mě kopl. Měla jsem pevně semknutá víčka, když jeho pěsti dopadaly na moje tělo a můj obličej. Cítila jsem pulzující bolest, krev v ústech. Neměla jsem sílu se bránit. Strhal ze mě všechno oblečení, ale moje zmlácené tělo nereagovalo na nic. Když to všechno skončilo, zvedl se, znovu zhasnul a zamkl za sebou dveře. Zůstala jsem ležet ve tmě, zlomená a bezmocná. Všechno mě bolelo, bála jsem se pohnout. Cítila jsem krev, která mi tekla z nosu, ale nemohla jsem ji ani utřít. Po tváři mi stekla slza a já myslela na jedinou krásnou věc v mém životě, která mi ještě zbyla. Edwardův nádherný obličej, jeho sametový hlas, když mi zpíval na louce. Jeho tvrdé ledové rty na těch mých. A pak jsem konečně upadla do bezvědomí a bolest na chvíli odplula pryč.
Edwardův pohled:
Cesta v letadle byla nekonečná. Měl jsem chuť hlasitě křičet, ale Carlisle se na mě díval nesouhlasným pohledem a v myšlenkách mě prosil, abych byl klidný. Pořád jsem se díval na Alici, která seděla ve vedlejší řadě, jestli náhodou neměla vizi o Belle, ale viděla jen tmu. Když letadlo konečně přistálo, byl jsem na pokraji nervového zhroucení. Za chvíli mělo svítat, což pro nás znamenalo, že si musíme rychle najít nějaký hotel, protože ve Phoenixu svítilo slunce téměř nepřetržitě. Dojeli jsme do nejbližšího hotelu, zaplatili jsme pokoj a čekali do tmy. Alice i Emmett ze mě byli nervózní, Carlisle si mě nevšímal. "Brácho, nevyšiluj, za dvě hodiny vyrážíme." vykřikl na mě Emmett, když jsem už poněkolikáté rozbil židli, na které jsem seděl a nepřítomně zarýval prsty do stolu, zanechávajíc tam po sobě otlačky. A pak jsem si všiml, že Alice se s vytřeštěnýma očima dívá do prázdna. Rychle jsem se napojil na její vizi. Bella, sedící v místnosti a před ní nějaký muž. Její vystrašený výraz, který se vzápětí změnil v naštvaný. Vyskočila a srazila ho k zemi. Muž, uštědřující jí kopance a rány pěstí do jejího bezvládného těla. Začal z ní strhávat oblečení. Můj zoufalý výkřik přerušil ticho v pokoji. Snažil jsem se vypudit zbytek Aliciny vize z hlavy. Moje Bella. "Ach Bello, odpusť mi to." vydechl jsem a potom jsem se rozvzlykal. Alice dál koukala do prázdna, tentokrát šokem. Vztek a bezmoc proudily mým tělem jako krev putující v žilách člověka. Carlisle se neptal, co se děje a Emmett byl tak slušný, že radši mlčel. Prudce jsem se nadechl, abych mohl něco říct, když vtom jsem ji znovu ucítil. Carlisle, Emmett i Alice rychle vyskočili na nohy a rozhlíželi se zmateně po pokoji, neslyšeli nikoho přicházet. Jen já věděl, co se děje. "To nic." Uklidnil jsem se a šel jsem co nejblíž ke zdroji vůně. "Bello, já tě zachráním, přijdu si pro tebe. Neboj se." znovu jsem vdechl její vůni, bylo mi jedno, že ji nevidím a že mě její vůně dráždí v krku. Věděl jsem, že mě nějak slyší. "Najdu si tě, lásko." slíbil jsem pevným hlasem a otočil se zpátky k rodině. Všichni na mě nevěřícně koukali, Alice se nepřítomně dívala před sebe a pak se usmála. "Ano, vidím ji. Spí." odpověděla. Teď už jsem chápal. Alice si stoupla vedle mě a dívala se očima do prázdného prostoru před sebou. "Ahoj Bello, já jsem Alice. Už se těším, až se uvidíme." zašvitořila svým zpěvavým hlasem. Emmett stál v rohu místnosti se zadrženým dechem a Carlisle se na mě díval udiveným pohledem. Potom její vůně zmizela. "Ty brďo, to bylo jak v ňějaký seanci!" vykřikl najednou Emmett a všichni jsme sebou trhli. "Bello," zašeptal jsem. Myslíš, že náš slyšela? "Ano, slyšela nás. Určitě nás slyšela." "Já si taky myslím, že nás slyšela, jen nechápu, jak je to možné." přitakala Alice. "Já to taky nechápu, myslím, že jsme se nějak spojili pomocí snů a jí se teď zdálo, že je tady." Alice se znovu dívala na Bellu. "Máš asi pravdu, probudila se před chvilkou." Podíval jsem se, co viděla, Bella ležela uprostřed místnosti a vůbec se nehýbala. Potom se jen krátce usmála a dál se dívala před sebe. To, co se stalo, ve mě probudilo malou naději, že si mě třeba pamatuje. Podíval jsem se ven z okna. Byla už tma. "Je čas na lov." řekl jsem naštvaným hlasem a pak jsem zavrčel.
Bellin pohled :
Ocitla jsem se v cizím pokoji a pak jsem za sebou slyšela nějaký pohyb. Otočila jsem se a srdce mi poskočilo. Stál tam on. Můj Edward a za ním Alice, Emmett a Carlisle. Nikdo z nich se nezměnil, až na ztrápené výrazy ve tvářích. "Edwarde?" vydechla jsem. Viděla jsem, jak po něčem pátrá, ale mě si ani nevšiml. "To nic," uklidnil napětí své rodiny a jeho sametový hlas mi způsobil motýlky v břiše. Přiblížil se kě mě blíž a potom znovu promluvil. "Bello, já tě zachráním, přijdu si pro tebe. Neboj se." chvíli se odmlčel a dál hleděl přibližně mým směrem, jen kousek za mě. "Najdu si tě, lásko." slíbil a já pocítila novou naději. Jeho drobná sestra se nepřítomně dívala pryč a pak se usmála. "Ano, vidím ji. Spí." řekla zpěvavým hlasem a já pochopila, že asi měla jednu v vizí, o které mi vyprávěl Edward. Viděla mě? "Ahoj Bello, já jsem Alice. Už se těším, až se uvidíme." Také nekoukala přímo na mě, ale její hlas mě také trochu uklidnil a byla jsem ráda, že je na mě takhle milá. A potom mě probudila nepříjemná bolest. Pomalu jsem otevřela oči a snažila se nějak pohnout. Nešlo to, tělo mě neposlouchalo. Znovu jsem si vybavila jeho obličej, jeho hlas a hlavně jeho slib. Na tváři se mi objevil krátký úsměv, doprovázen bolestí celého obličeje. Cítila jsem novou naději a pevně věřila jeho slovům. Ńemůže to být jenom sen. Nesmí. Doufám.

autorka: Chuckynka zdroj:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama