Jenom sen _ 12.časť _ THE END

7. května 2009 v 13:55 | * _ - Lady.Diane - _ *
Bellin pohled :
Carlisle se zasekl uprostřed pohybu a zíral na mě. Carlisle existuje. "Co se stalo? Kde je Edward? Jakto, že už nejsem upír? A co Volturiovi?" vyvalila jsem na něj všechny otázky co mě napadly. Na jeho obličeji se vystřídalo několik výrazů během pár vteřin, většinou to byl zmatek a zděšení. Mě pořád neskutečně rychle bilo srdce. "Bello, nevím, o čem to mluvíte." odpověděl tiše a dál mě pozoroval. Všechny moje naděje se zhroutily. Znovu jsem se rozplakala.

Co se to děje? Pořád ta samá otázka. Jak bych ho jinak mohla znát? "Jsi Carlisle?" zeptala jsem se pro jistotu. "Ano jsem, ale-" "Ne, žádné ale, musíš mě teď poslouchat. Prosím." Můj hlas mi přišel cizí. V hlavě mi vířily myšlenky takovou rychlostí, že jsem skoro žádnou nestihla ani zachytit. "Dobře." řekl a posadil se. "Vím, že to co ti řeknu, bude znít neuvěřitelně, ale nepřerušuj mě prosím." Potřásl hlavou a jeho oči mě nepřestávaly pozorovat. Zlaté oči. Studené ruce. "Nevím, co se stalo. Šla jsem spát a zdálo se mi o louce. Byl tam i Edward, spřátelili jsme se, vyprávěl mi o vaší rodině, o tom kdo jste," začala jsem vyprávět. Trvalo asi hodinu, než jsem mu všechno dovyprávěla, nikdy mě nepřerušil. A potom mlčel. Slyšela jsem jen údery svého srdce. Jak zareaguje? Pošle mě na vyšetření?Měla jsem pocit, jako bych se každou chvíli měla zadusit. "To není možné." přerušil konečně ticho. A pak zase nic neříkal. "Věříš mi?" pověděla jsem potichu a věnovala mu pohled plný naděje. "Ano, věřím ti. Jak bys jinak tohle všechno mohla vědět?" Myslela jsem, že budu cítit úlevu, ale přišel jen ještě větší zmatek. Kde je Edward? Jakto, že si mě Carlisle nepamatuje? "Co se to děje?" zeptala jsem se znovu nechápavě. Carlisle mě chytil za ruku. Cítila jsem jeho chladnou kůži a snažila jsem se uklidnit. "Bello, nic z toho se nestalo. Byl to jenom sen." Jeho slova mě zasáhla tak tvrdě, jako bych dostala ránu pěstí. "Byla jsi pět měsíců v kómatu. Víš, co se ti stalo?" Zhluboka jsem se nadechla a znovu se zadívala do jeho tváře. "Srazilo mě auto." hlesla jsem a hlas se mi zatřásl. "Ano a víš, kdo tě srazil?" "Ne." Proč se mě na to ptá? "Jel moc rychle a nedíval se na cestu. Měla jsi pravdu," Pravdu?! "Edward opravdu neslyší tvoje myšlenky. Proto nevěděl, že se někdo blíží. Vběhla jsi mu přímo do cesty, už nestihl zabrzdit." Panebože. "Edward?!" vykřikla jsem hlasitě a Carlisle sebou škubl. "Ano, sedával u tebe skoro každý den. Je mu moc líto, co ti způsobil. Možná, že ti něco vyprávěl a ty jsi ho podvědomě poslouchala. Možná, že podle toho se odvíjel tvůj sen." Na chvíli přestal mluvit a pozoroval mě. Snažila jsem se zhluboka dýchat a nějak si utřídit myšlenky. Chtěla jsem něco říct nebo se pohnout, ale nešlo to. Jestli jsem předtím měla knedlík v krku, nechci vědět, co tam bylo teď. "To ovšem nevysvětluje to, že jsi mě poznala. Kdyby ti o tom jen vyprávěl, jak by jsi věděla, jak vypadám?" Správná otázka. Přijde i nějaká odpověď? Těžko. Hlasitě jsem polkla. Co budu dělat? Edward existuje. "Je poloupír?" zeptala jsem se. "Ano, v tom jsi také měla pravdu." Dobře. Je to dobře nebo špatně? Mám být šťastná, že jsem si ho jen nevymyslela, když mě vůbec nezná? Sedí u mě jen z lítosti. "Co mám dělat? Jak na to můžu jen tak zapomenout?" Zním tak zoufale, jak se cítím? "Vůbec nic ze svého života si nepamatuju, vím jen, co se mi zdálo." Hlas se mi asi dvakrát zlomil a slzy si opět našly cestu po mých tvářích. Byla jsem unavená. "Já nevím Bello, nemám pro to žádné vysvětlení. Teď budu muset na chvíli odejít, ale brzy se za tebou vrátím." slíbil a já mu věřila. "Dobře," zamumlala jsem a začala jsem usínat. Probudila jsem se do deštivého dne, byla jsem v pokoji sama. Ach ne, byl to zase jenom sen? Ne, určitě ne, byla jsem vzhůru. Dřív než jsem se stačila ponořit do svého zoufalství a zmatku, otevřely se dveře. Pomalu jsem otočila hlavu a brada mi spadla dolů. Srdce mi vynechalo pár úderů. Stál tam on.Můj anděl a díval se na mě nejistým pohledem. Vypadá přesně jako v tom snu. "Edwarde!" vykřikla jsem nadšeně a pak jsem si uvědomila, že mě nezná.

Edwardův pohled :
Zaparkoval jsem auto u nemocnice a vydal se dovnitř. Carlisle mi volal a zněl hodně naléhavě. Doufám, že se Belle nic nestalo. Neodpustil bych si to. Došel jsem k jeho kanceláři a vešel jsem bez klepání. "Ahoj," pozdravil jsem a čekal až mi odpoví. Vzhlédl od stolu, oči široce otevřené. "Edwarde, stalo se něco zvláštního,radši se posaď ." Co se stalo? Vypadá tak překvapeně. Sedl jsem si na židli a čekal. Slyšel jsem jeho zmatené myšlenky, nedávaly žádný smysl. Děsilo mě to. "Co se-" "Asi bude lepší, když ti to ukážu." přerušil mě a zavřel oči, jak se začal soustředit. Uviděl jsem Bellu. Seděla na posteli se zvláštním výrazem ve tváři. "Nevím, co se stalo. Šla jsem spát a zdálo se mi o louce. Byl tam i Edward, spřátelili jsme se, vyprávěl mi o vaší rodině, o tom kdo jste," Viděl jsem ji Carlisleovýma očima a vyslechl si celý příběh. Na tváři se jí střídala spousta výrazů, byla zmatená a zklamaná. Zůstal jsem v šoku sedět se zavřenýma očima. To není možné. Podíval jsem se znovu na Carlislea. "Vyprávěl jsem jí o nás, ale ne tohle." Nemohl jsem tomu uvěřit. "Carlisle, mě se něco podobného taky občas zdálo. Byly to jen útržky, žádný souvislý děj." Setkal jsem se s jeho udiveným pohledem. "Bylo to jen pár snů. Zdálo se mi o louce, bylo to přesně jak vyprávěla. Potom se mi zdál další, o tom jak jsme ji hledali ve Phoenixu a nakonec když byla upír. Seděla na pohovce a pila krev z kelímku." vychrlil jsem ze sebe udiveně a znovu se mi vybavila Bella, jak zhnuseně upíjela krev z jelena, kterou jsem jí přinesl a Emmett ji škádlil. Museli jste se na sebe nějak napojit. Nevím, jak je to možné. Nemůže to být náhoda, ale nemám pro to žádné vysvětlení. Celou dobu, co byla v kómatu jsem se bál, že až se probudí, bude mě nenávidět, za to co jsem ji udělal. Seděl jsem u ní pořád, vdechoval jsem její vůni, která mi způsobovala muka a pozoroval její klidný obličej. Bál jsem se její reakce. A teď je vzhůru. Zná mě i celou mou rodinu. "Mám jít za ní?" zeptal jsem se a Carlisle bez dlouhého přemýšlení přikývl na souhlas. "Myslím, že tě ráda uvidí" poznamenal a v jeho mysli se objevila Bellina tvář. "Co se stalo? Kde je Edward?" zeptala se a když vyslovovala jméno, znělo to tak.. nežně. Něžně? Nejistě jsem se postavil na nohy a najednou jsem měl strach. Došel jsem pomalu až k jejímu pokoji. Zhluboka jsem se nadechl a otevřel dveře. Otočila se za zvukem a naše pohledy se setkaly. Je tak krásná. "Edwarde!" vyřikla radostně a potom se jí obličej zřkivil bolestí. Co se stalo? Rychle jsem se rozeběhl k posteli, vůbec jsem si neuvědomil, že bych ji mohl vyděsit. Zdálo se, že ji to vůbec nepřekvapilo. "Bello, bolí tě něco?" zeptal jsem se rychle a pozoroval její obličej. Znovu se na mě podívala a zatvářila se smutně. Jen zavrtěla hlavou a dál se dívala. To jsem způsobil já. Kdybych se díval na cestu, nikdy by tady neležela. Dál by žila svůj život. "Ach Bello, je mi to tak líto, měl jsem dávat pozor." vydechl jsem. Pořád mlčela, do očí se jí nahrnuly slzy. Co jsem řekl? Zamrkala, slzy jí stekly po tváři a natáhla ke mě ruku. Než se mě dotkla, položila ji zpátky na postel. "Mluvil jsem s Carlislem. Řekl mi o tvém snu." Bella složila obličej do dlaní a její dech se zrychlil. Plakala. Kvůli mě. "Bello, mě se o tobě taky zdálo." dodal jsem spěšně a tím ji přinutil se na mě podívat. "O-opravdu?" zeptala se tiše. Jen jsem přikývl. Znovu natáhla ruku a tentokrát se dotkla mého obličeje. Její pokožka byla teplá. Vypadá šťastně. Najednou se zvedla a pevně mě objala. Nečekal jsem to. Její vůně mě úplně zaplavila, oheň v mém hrdle se ještě víc rozhořel. Cítil jsem údery jejího srdce na své hrudi. Zatnul jsem zuby a snažil se to vydržet. Kupodivu to pochvíli úplně přešlo. Když se odtáhla, hypnotizovala mě pohledem.
Bellin pohled :
Drtila jsem ho v objetí a radostí se mi chtělo křičet. Celý den jsme si povídali, vyprávěl mi své sny a já dopodrobna ty moje. V tohle jsem nikdy ani nedoufala. Všichni byli naživu. Reneé, Phil i všichni Cullenovi. Zadívala jsem se do očí mého anděla. Nikdo z nás nic neříkal, ale oba jsme v tu chvíli mysleli na to samé.
Nevím, co bude dál. Budu dál člověk nebo mě Edward přemění? Na tom teď nezáleží. Jen s jistotou vím, že naše budoucnost bude společná. Proč by se jinak tohle všechno stalo?
***

O dva roky později :
Rozhlédla jsem se po pokoji a na tváři se mi objevil spokojený úsměv. Byla jsem najednou tak šťastná, až mi Jasper věnoval zmatený pohled. Nahoře v patře se ozvala ohlušující rána, jak Emmett zase něco rozbil a ze schodů k nám pomalu scházela Alice s Rosalií, aby nám předvedli další módní výstřelek, který vyzkoušeli na jejich nové bárbínce na hraní. Na naší Reneesme. Edward si mě přitáhl blíž k sobě a věnoval mi polibek do vlasů. Po těle se mi rozlilo příjemné teplo, když jsem si znovu uvědomila, že před sebou máme celou věčnost.

THE END
autorka: Chuckynka zdroj:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

(-: sčítanie ľudu x-D

zapíš sa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama