Jenom sen _ 11.časť

6. května 2009 v 19:18 | * _ - Lady.Diane - _ *
Bellin pohled :
Pootevřela jsem oči. Všechno kolem mě bylo matné, jakoby zašlé, nevýrazné. Něco mi bránilo ve výhledu. Chtěla jsem to sundat, ale nemohla jsem pohnout rukou. Utrhl mi ruku, uvědomila jsem si vyděšeně a všimla si rychlého pípání. Ozvala se rána a zvuk rozbíjejícího se skla. Trhla jsem sebou a rozbušilo se mi srdce. Srdce?! Konečně se mi podařilo pohnout rukou. Na puse jsem měla masku. Masku? Sundala jsem ji dolů a nadechla se.

"Zlatíčko?" uslyšela jsem známý hlas a otočila se za ním. "Mami?" Co se to tady děje? Jsem mrtvá? Je tu i Edward? A Alice? "Zlatíčko," vydechla Reneé a rozvzlykala se. "Co se děje?" zeptala jsem se zmateně. Reneé mě pevně objímala. Srdce mi vyděšeně bušilo. "Ach, já jsem tak šťastná, že jsi vzhůru. Bála jsem se, že se neprobudíš." promluvila a ještě víc se rozvzlykala. Málem mě v tom objetí udusila. Všude po rukou se mi táhly hadičky. "Co se stalo?" Kde je Edward? "Je mi to tak líto, moc mě ta hádka mrzí." Hádka?! Věnovala jsem jí zmatený pohled. "Ty si to asi nepamatuješ, viď? Nechtěla jsi zůstat u Charlieho, pohádali jsme se a ty jsi utekla ven. Nedívala ses na cestu. Ten chlapec tě viděl až moc pozdě, nestačil zabrzdit." mluvila rychle a pořád mě hypnotizovala pohledem. Zabrzdit? "Byla si v kómatu, Bello." dopověděla tichým hlasem, jako by se bála mojí reakce. Byla jsem v kómatu. Reneé žije. Bije mi srdce. Pomalu mi začalo docházet, co se to vlastně stalo. Ach ne. To není pravda. "J-jak dlouho?" Reneé se na mě smutně podívala. "Pět měsíců srdíčko. Je mi to líto." vydechla a mě pomalu došlo, že moje teorie je pravdivá. Ne. To nemůže být pravda. Mamka čekala, až něco řeknu, ale já nemohla. Nedokázala jsem nic říct. Nahla se a zmáčkla tlačítko na zavolání doktora. "Bello, jak ti je?" zeptala se starostlivě, ale já jí slyšela, jako by ode mě stála několik metrů daleko. Vidění se mi začalo rozmazávat, tělo mě brnělo. To snad ne. Vyhrkly mi slzy. Dveře se otevřely, vešla doktorka. "Bello, jste vzhůru!" vykřikla nadšeně a přešla k posteli. Edwarde. Prohlížela mě, musela jsem se hýbat, aby se ujistila, že vše funguje tak, jak má. "Co si naposledy pamatuješ?" zeptala se přátelsky a mě bodlo u srdce. Louka. Volturiovi. Rychle jsem zatřásla hlavou a uvědomila jsem si, že si nepamatuju nic. "Nevím." odpověděla jsem a pokoušela se ignorovat rychle narůstající knedlík v mém krku. "To se časem spraví, musíš být zmatená. Měla bys odpočívat." ujistila mě a dlouze se podívala na Reneé. "Dobře, vrátím se ráno zlato. Vyspi se." její oči zářily štěstím. "Ahoj." odpověděla jsem a pak odešli. Zůstala jsem sama v nemocničním pokoji. Konečně jsem se mohla rozbrečet naplno. Byla jsem v kómatu. Ta věta mi způsobovala úplná muka. Nic z toho se nestalo. Nezdálo se mi o louce. O Edwardovi. Nepřeměnil se, když mě vzal k sobě domů. Nezabili Reneé ani Phila. Neunesli mě. Nezachránili mě. Nemiluje mě. Ani mě nemůže milovat, neexistuje. Všechno to byla jen moje fantazie. Alice mě nikdy nemohla tahat po nákupech a spolu s Rosalií na mě plácat kosmetické přípravky několik hodin bez přestávky, protože neexistují. Emmett si mě nikdy nedobíral a Jasper nikdy nezlepšoval náladu, když jsem vzpomínala na Reneé, protože se to nestalo. Zoufale jsem se rozhlédla po pokoji. Všude byly květiny a fotografie v rámečcích. Alespoň, že Reneé žije. Vážně jsem takový sobec a nevděčník? Styděla jsem se za sebe, když jsem si uvědomila, že bych to vše vrátila zpátky. Musím na to zapomenout. Zadívala jsem se na svoje ruce. Byly tmavší než jsem byla zvyklá. Než jsem byla zvyklá? Tohle je moje normální barva. Žádní upíři. Snažila jsem se usnout, ale nemohla jsem. Po tvářích mi pořád tekly slzy. Bylo to tak skutečné. Jak zapomenu na něco takového? Každý pohled po místnosti mi připomněl něco, co jsem si vytvořila ve své fantazii. Celou noc jsem nemohla spát, kdykoliv jsem zavřela oči, viděla jsem Edwarda. Jeho zoufalý pohled, když mě objevil zmlácenou, úsměvy i jeho poslední pohled. Na jednu stranu jsem byla ráda, že to byl jen sen. Vždyť jsme všichni zemřeli. Brzy ráno přišla Reneé s Philem. Nadšeně si se mnou povídali, vyprávěli o tom, co se událo za posledních pět měsíců a šťastně se usmívali. Oplácela jsem úsměvy, jak nejlépe jsem dokázala. Každou chvíli mě přišla zkontrolovat teď již unaveně vyhlížející lékařka. Z venku na mě pražilo slunce. Ještě, že se netřpytím. Zavrtěla jsem hlavou, abych vypudila tuto myšlenku a dál se věnovala mamce. Pořád mě objímala, nemohla uvěřit tomu, že jsem se probrala. Strávili se mnou celé dopoledne, ale už museli odjet. "Vážně ti to nevadí?" zeptala se mě znovu Reneé. "Ne mami, stejně jsem unavená." odvětila jsem a abych to dokázala zívla jsem. Odešli. Nebyla jsem vůbec unavená, i když jsem nespala. Spím jen jednou za tři dny, pomyslela jsem si a pak si v duchu znovu vynadala. Spala jsem pět měsíců, opravila jsem se. Jak s tím budu moct žít? Proč bych s tím nemohla žít, každému se zdají sny. Připadala jsem si jako blázen. Na jednu stranu jsem si přála, abych o tom mohla alespoň přemýšlet, jenže z toho bych se brzy zbláznila. Jenže na to nešlo nemyslet. Nemohla jsem si vzpomenout na nic z předchozího života. Byla jsem přesvědčená, že můj sen je můj život. Potřebuju vyšetření psychiatra. Začala mě přemáhat únava, víčka se mi zavírala a na tváři se mi objevil úsměv, když jsem znovu viděla Edwarda. Dveře se potichu otevřely, ale já byla líná otevírat oči. Tiché kroky se ke mě pomalu přiblížily, ale pořád jsem to ignorovala. Mého čela se dotkla ledová ruka. Počkat.. Ledová? Rychle jsem otevřela oči a srdce se mi rozbušilo nebezpečnou rychlostí. "Carlisle!"

autorka: Chuckynka zdroj:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama