Jenom sen _ 1.časť

30. dubna 2009 v 21:28 | * _ - Lady.Diane - _ *

Edwardův pohled :
Seděl jsem v obýváku před vypnutou televizí a díval jsem se do prázdna. Jediné, co jsem slyšel, byly myšlenky mých sourozenců, ale ty jsem radši ignoroval. Pomalu mě začínala přemáhat únava a ač jsem se snažil sebevíc, zívl jsem.
Chudák, jakto, že se ještě nepřeměnil? Emmettovy myšlenky ke mě dorazily jako první. Než ke mě stihly dorazit i ty ostatní, utekl jsem pryč z domu. Bežel jsem na svoji louku. Ani jsem nevnímal kudy. Když jsem byl na místě, lehl jsem si do trávy a zhluboka se nadechl. Ucítil jsem mnoho vůní, ale žádná mě moc nezaujala. Měl jsem pocit, jako bych se dusil. Zoufalství vyplouvalo na povrch. Jakto, že jsem se ještě nepřeměnil? Správná otázka. Carlisle mě našel, když jsem umíral na španělskou chřipku a chtěl mě zachránit. Ale něco se nepovedlo, transformace se nedokončila a já se stal poloupírem. Můžu spát, plakat a jíst normální jídlo. Vím, že Rosalie by za to dala cokoli, ale pro mě se to stalo prokletím. K čemu mi to bylo, když jsme se s lidmi nestýkali? K čemu mi byl spánek, když nikdo další z rodiny nespal? Nikdy jsem nebyl plnohodnotný. Carlisleova teorie byla, že se přeměna pozastavila, protože můj lidský osud nebyl ještě naplněn a moje tělo se vzepřelo. Ale jaký byl tedy můj osud, když se nenaplnil téměř za sto let? To byla má poslední myšlenka, než mě únava přemohla a usnul jsem.

Bellin pohled:
Rychle jsem zabouchla dveře od domu a odnesla jsem si batoh do pokoje. Po celém domě se linul zápach nějakého neidentifikovatelného spáleného jídla. Uprostřed kuchyně stála mamka s bezradným výrazem ve tváři. "Nevím, co jsem pokazila, dělala jsem vše podle receptu." Musela jsem se zasmát a objala jsem ji. Kdo by se na ni mohl zlobit? Poté jsem nahlédla do hrnců, ale radši jsem se neptala, co to vlastně mělo být. Neměla jsem náladu s někým se bavit, proto jsem odešla k sobě do pokoje a ještě před tím, než jsem si lehla do postele, jsem zapnula větrák. Celé tělo mě bolelo, poslední dobou jsem moc nespala a tropická vedra, která teď panovala ve Phoenixu tomu moc nepřidávala. Usnula jsem skoro hned.
Objevila jsem se v lese. Stála jsem na úzké klikaté cestičce a asi dvě stě metrů přede mnou svítilo slunce. Rozešla jsem se tím směrem a než jsem se stihla pořádně rozkoukat, zakopla jsem o vyčnívající kořen a spadla jsem na zem. "Sakra, to mě to musí pronásledovat i ve snech?", zaklela jsem tiše a opatrně jsem se postavila. Své tmavě hnědé vlasy jsem si zastrčila za ucho. A pak jsem si ho všimla. Srdce se mi nejdřív zastavilo a potom divoce rozbušilo. Pár metrů ode mě se opíralo o strom nejdokonalejší stvoření, jaké jsem kdy viděla. Měl překrásný obličej, bronzové vlasy trochu rozcuchané, ale jeho výraz plný nenávisti mi nedovolil nic říct. Jen jsme se na sebe bez pohnutí dívali. V jeho pohledu bylo tolik bolesti a nenávisti, že jsem pomalu začala couvat pryč, jako bych si myslela, že si toho nevšimne. Byla jsem jako v tranzu a znovu jsem zakopla tentokrát o svoje nohy. Než jsem si stačila uvědomit, co se to děje, byl u mě a zachytil mě. Podívala jsem se mu do očí. Ačkoliv předtím vypadaly černě, teď byly zlaté. Srdce mi bilo šíleným tempem. Opatrně mě pustil a já se narovnala. "Ahoj, já jsem Edward." řekl tichým, vyrovnaným hlasem. "Ehm.. Já Bella." zachraptěla jsem. Natáhl ke mě ruku. Všechna moje nejistota se rozplynula a já mu podala svojí. Jeho kůže byla ledová. A potom.. Potom jsem se probudila.

Edwardův pohled:
Když jsem otevřel oči, pořád jsem ležel na louce. Ale něco se změnilo. Nadechl jsem se a ucítil tu nejkrásnější vůni, jakou jsem kdy cítil. Nemohla být skutečná. Celé mé tělo se napjalo a já se potichu zvedl. Uslyšel jsem tiché kroky, začal jsem se plížit k lesní cestě. Nemohl jsem identifikovat, co to bylo, protože ke mě nedoléhaly žádné myšlenky. Zvědavost mě přemohla a já vykoukl zpoza stromu. Uviděl jsem ji. Zpočátku jsem pochyboval, že je člověk. Potom zakopla a upadla na zem. Na jednu stranu jsem se za ní chtěl rozeběhnout a pomoct jí na nohy, na stranu druhou jsem musel zachovat chladnou hlavu. Nemohla být člověk. Voněla tak překrásně, ústa se mi zaplnila jedem, měl jsem pocit, že mi shoří krk. A neslyšel jsem ani jednu jedinou myšlenku. Potom si mě všimla, zadívala se na mě obrovskýma hnědýma očima. Slyšel jsem, jak se její tep zrychlil, v očích se jí objevil strach. Dívali jsme se na sebe a já si uvědomil, jak ji musím děsit. Znovu jsem se odvážil nadechnout a její vůně mi spalovala hrdlo. Vtom mi došlo, že kromě ní necítím vůbec nic. Je to jen sen. Nemůžu ji přece zabít ve snu.
Stále jsem ji cítil, ale moje touha po její krvi náhle zmizela. Poprvé se pohnula, začala couvat pryč, hlouběji do lesa. Zakopla a než jsem si stačil uvědomit, co vlastně dělám, držel jsem ji v náruči. Pozorovala mě a její tep byl zrychlený. Neslyšel jsem co si myslí a z jejího výrazu jsem nemohl nic vyčíst. Začínal jsem z toho být zoufalý. Chtěl jsem slyšet její hlas, třeba potom uslyším i to, co si myslí. Opatrně jsem ji pustil a představil jsem se : "Ahoj, já jsem Edward.". Po tváři jí přeběhl další neznámý výraz a tváře jí zčervenaly. "Ehm.. Já Bella." odpověděla rozechvělým hlasem a já neodolal a natáhl jsem k ní ruku. Měl jsem pocit, jako by neměla žádné instinkty, protože nezaváhala a vložila svojí dlaň do mojí. Ucítil jsem teplo jejího těla a najednou se rozplynula. Byla pryč. Zaplavila mě vlna smutku. S trhnutím jsem se probudil. Proč si se mnou osud tak zahrává? Pořád jsem musel myslet na tu omamující květinovou vůni. Byl to jen sen. Musel jsem si to neustále připomínat. Jenom sen.

autorka: Chuckynka
zdroj:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

(-: sčítanie ľudu x-D

zapíš sa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama